Romantismus (hudba)

Hudební romantismus je označení hudebního slohu vokální a instrumentální klasické hudby od zhruba první dekády 19. století do počátku 20. století, byl charakterizován zvýšenou pozorností k rozšířené melodické linii, jakož i výrazovým a emotivním prvkům, které spojují romantismus s jinými uměleckými formami. Vznikl na přelomu 18. a 19. století z hudebního klasicismu v duchu impulsů uměleckého romantismu a v evropské hudbě dominoval až do prvních desetiletí století dvacátého. Romantická hudba je charakteristická zdůrazněnou emocionalitou, rozšířením a postupně i překročením tradiční harmonie, silnějším přijímáním impulsů z evropské lidové hudby a častým spojováním hudby s mimohudebními, obvykle literárními myšlenkami (programní hudba). Orchestr byl během 19. století neustále rozšiřován, aby umožnil vyjádřit stále jemnější citové odstíny, tak i vyvolat mohutný dojem při plném nasazení všech nástrojů. Hudba se stala více chromatickou, disonantní a tónově barevnější, s napětím (s ohledem na přijaté normy starších forem) při nárůstu počtu předznamenání. Umělecká píseň (neboli Lied) dozrála v této éře, stejně jako epické rozsahy Grand opera. Ty byly předčeny až operním cyklem Richarda Wagnera Prsten Nibelungův.

Mezi přední skladatele této éry patří Gioacchino Rossini, Petr Iljič Čajkovskij, Jacques Offenbach, Frédéric Chopin, Hector Berlioz, Franz Schubert, Robert Schumann, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Franz Liszt, Giuseppe Verdi, Bedřich Smetana, Richard Wagner, Johannes Brahms, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Edvard Grieg a Johann Strauss mladší, ale i Gustav Mahler a Richard Strauss.